Letiště jsme našli v pohodě, trochu jsme se motali přímo na letišti, než jsme našli, kam přesně máme jít. Trochu jsem při kontrole pípala, ale všechno bylo v klidu. V letadle jsem teda nerozuměla z angličtiny skoro vůbec nic. Ten pán tak huhňal, že to nešlo… Letadlo dorazilo do Trondheimu na čas. Koukala jsem na nory a musela uznat, že jsou to magoři…všude vítr a sníh a oni se v tom brodí v converskách…zimní bundy jsme tam měli snad jen my s Radimem a důchodci:) …taky jsme se nevyhnuli kontrole na letišti. Všichni si vesele procházeli, jen nás zase museli zastavit. „Celník“ si nás vzal stranou a my museli znovu ukazovat pasy a odpovídat na dotazy. To byl nejspíše náš první rozhovor v angličtině. Evidentně úspěšný, když nás pustili dál:) Pak přišel problém. Potřebovali jsme se z letiště dostat do centra, k vlakovému nadraží. Radim se toho statečně ujal a šel se vyptávat, zatímco já jsem hlídala zavazadla. Nakonec jsme se nějak dostali k nádraží. Teď už nás čekalo jen čekání…něco kolem 10 hodin na to než nám pojede vlak. Chodili jsme různě po Trondheimu, hezké město. Bylo to moooc dlouhé, ke konci jsem na nádraží už usínala. Byla jsem šťastná jak blecha, když nám konečně přijel vlak. Naskládali jsme se do něj, našli svá zamluvená místa, zkontrolovala nás průvodčí a dostali jsme vlakový balíček:) Byla v něm deka, nafukovací polštářek, „škraboška“ na spaní a špunty do uší. Nejdřív jsem si říkala, na co špunty, vždyť ten zvuk vlaku většinou lidi uspává. Ale jakmile Radim usnul, bylo mi jasné, proč je do balíčku dávají:) Chrápal přes celý vagón a já vážně uvažovala, že špunty použiju:)
Žádné komentáře:
Okomentovat