Hvězdný prach

Nedávno jsem dočetla Hvězdný prach od Gaimana. A byla jsem z něj úplně nadšená. Nevím, čím to bylo. Když si jen tak řeknu, o čem to vlastně bylo, tak se to tak závratné nezdá. Přesto, když jsem knihu dočetla, měla jsem dojem, že jsem snad kouzelnější knihu nečetla. Chlapec slíbí, že dívce donese hvězdu, kterou spolu viděli padat z oblohy. Dívka si z něj dělá legraci a slíbí mu, že se za to za něj provdá. A tak se chlapec vydává hledat hvězdu. Najde ji docela snadno. Spadlá hvězda je však dívka. Není nic nečekaného, že se chlapec nakonec zamiluje do hvězdy a hvězda do něj. Takový klasický pohádkový námět. Celkem obyčejné vyjadřovací prostředky. Vážně nevím, čím to je, ale je to skutečně kouzelná kniha.
Pak jsem se dozvěděla, že už delší dobu existuje i film…no a já si říkala, kdo ví co jsem neobjevila.

Plenér

Plenér byl pomalu tak hrozný, jak hrozně se mi tam nechtělo. Ne, teď když už jsem doma a nepočítám dny do odjezdu, tak se mi to zdá celkem fajn. Do Horní Bečvy, kde plenér probíhal, mě a lufinku vezl standa. Byla to veselá cesta. Pomalu jsme se mu nevešly do toho jeho malucha. Lufinka byla umáčknutá vzadu, do hlavy ji bily Standovy kytary a zastlaná byla brašnou s ntb. Já jsem seděla naštěstí vepředu, ale abych se tam vešla celá, musela jsem jet s nohou na okně. Prostě se mi tam nevešla, měla jsem celý prostor zavalený krosnou a taškou. A tak jseme jeli. Nakonec jsem bydlela s lufinkou standou a láďou. Možná bylo štěstí, že bylo tak škaredě a pořád pršelo. Už tak jsme neměli skoro žádný volný čas. Autorskou knihu už nechci v životě vidět…tedy pokud bude mít něco společného s vyšíváním trávou. Jak mi tu zelenou věc zprotivili, vrr. Naštěstí objekty v přírodě byly fajn. Kokon, Veselý a hravý kořen i Cesta na cestě dopadly dobře a navíc to bylo zábavné. Ale akce v tělocvičně, což asi měl být vrchol celého plenéru byla podle mě hrůza…Možná kdyby to snad probíhalo v tom lomu, kde to původně mělo být, ale kvůli deště se to přesunulo pod střechu, mělo by to určité kouzlo…Ale svíčky, alobal a nafukovací balonky v tělocvičně, nic moc.

V tramvaji

Nedávno jsem jela do Poruby. Dokonce jsem našla i místo k sezení. Říkala jsem si, to je ale fajn začátek cesty. Mému rameni se okamžitě ulevilo, když jsem z něj sundala brašnu s ntb, no prostě lepší zahájení týdne v Ově nemohlo být. Asi dvě zastávky jsem si spokojeně seděla, když si ke mně přisedl nějaký pochybný mladý muž, rozprostřel přede mě svou igelitku a prý že jestli něco nechci. Slušně jsem ho odmítla a doufala, že si přesedne zase k někomu jinému. Jenže chlápek to nehodlal udělat a začal na mě mluvit, já chtěla být jen zdvořilá a tak jsem se s ním „na půl huby“ bavila. Najednou mě chytil za ruku a prý co na to jako studentka z psychologického hlediska říkám. Co bych říkala, já na něj jen nevěřícně zírala. A v duchu se slyšela, „s mojí peněženkou stejně neodejdeš:)“

Majáles

A přišel Majáles. A bylo hezky, svítilo sluníčko, sedělo se na trávě, luštilo se sudoku:) Kdo by to byl čekal, ale když rozdávali ty noviny a v každých bylo sudoku, nešlo odolat. Společnost kromě Verunky Lufinky a Kardinála mi dělala griotka. Byla to má vyhraná sázka:) Časem se lidé ztráceli a my šly s Lufinkou do davu. Nakonec jsme byly ušlapané a pochroumané. Dostaly jsme obě po hubě neb jsme se připletly kam jsme neměly. V podstatě nás tam strhl dav, ale my to schytaly. Bylo to veselé. Nakonec se v tom davu už nedalo ani dýchat a my vystrčily lokty a probojovaly se ven. Byla to úleva.

Mafie

Tak konečně jsme měli mafii i u nás v Ostravě. Bylo to někdy koncem března. První ročník, takže to bylo trochu zmatené, ale přesto skvělé. Připravila jsem o život tři mafiány. Skvělý pocit:) Nehrálo nás moc, snad jen 5O a nakonec byla ještě půlka neaktivní. I přesto jsem se taky přidala k nebožtíkům. Zabila mě spolubydlící lufinka. V podstatě jsem si zahrála jen první týden, pak už jsem byla tou mrtvolou. Byl to pěkně stresující týden. Do školy jsem jezdila o něco dřív a jela tramvají o zastávku dál, abych nemusela stát na tom přechodě na Českobratrské, kde se tak dlouho čeká a je tam vždycky na každé straně plno lidí. Pěkně jsem si to obcházela, jen abych nemusela přes přechod. Nakonec jsem stejně umřela ve škole, na Ečku, když jsem čekala před učebnou, kde měla mít přednášku má oběť. Jestli se mi bude móóóc chtít tak možná časem přidám popis mých mordů…ale to uvidím:)

Obživlá mrtvola

Můj blog skonal. Odešel v tichosti. Vzpomínala jsem na něj v dobrém. Neustále vzpomínala. A protože jsem se nemohla vzpomínek na něj zbavit, rozhodla jsem se využít nekromancie a opět přivést můj nezapomněníhodný blog k životu. Když obživl, byl trochu zmatený. Ani blog, když zemře nevnímá čas. A tak mu teď budu muset sdělit všechno, o co ve smrti přišel.