Fotky z pragoconu

odkaz na fotky

http://minea.rajce.idnes.cz/pragocon_2008/

Pragocon 2008

1. - 3. 2.

Několik posledních měsíců jsem se těšila na jednu veeeelkou událost – PRAGOCON. Když se konečně začala blížit doba mého odjezdu do Prahy, začala jsem si shánět potřebné vybavení. A tehdy to všechno začalo. Zjišťování s kým a kdy pojedeme a kam to vlastně máme dojet... Pak přišlo balení. Nejdříve spacák. Na něj jsem taky čekala delší dobu, než dojde a obávala jsem se že nepříjde v čas a já nebudu mít na pragoconu v čem spát. Naštěstí přišel, ale s tím že přišel, nastala jiná potíž. Zabíral mi třičtvrtinu prostoru v krosně. Takže nacpat tam zbytek věcí bylo celkem obtížné. Né že bych toho brala tak moc, ale moje krosna nepatří k největším. Podařilo se mi tam nakonec nacpat i slona, který po vyprání opuchl a zabíral dvakrát tolik místa než běžně:)…jediná vánočka musela být venku a dělala společnost karimatce. Jídlo je přece nejdůležitější, a proto nebylo možné ji nechat doma:).

Nabalená a vybavená jsem se s Lufinkou vydala na cestu. Na nádraží nás už čekala Alisma s Amálkou, za chvíli dorazila paní profesorka Sairalindë. (Letos jsem jela s hogwarts) později přicupitala i Verunka Nien, jako mudlovský přívažek. Cesta vlakem byla únavná, tedy pro mě. Nebylo mi zrovna nejlíp. Jak já ty dopravní prostředky nenávidím… Cestou k nám přistoupili další bradavičtí, takže věřím, že ostatní se ve vlaku bavili. A pak jsme byli konečně v Praze!!! Čekal tam na nás Kris s další hogwartskou tlupou. A pak....tradáááá tradáááá.... nastala Lufinčina slavná chvíle. Došlo na metro a metro znamená spoustu eskalátorů:) Lufinka si to opravdu užila. S roztřesenýma nohama opatrně nastupovala na schody. Držela se mě, a když nastupovala, zvláštně na těch schodech poskočila a málem mě vždycky vyvrátila:) Cestou sice začala rudnout a i nějaká ta voda ji vypadla z očí, ale statečně to zvládla. Pak už přišel na řadu jen autobus. V něm jsme byli tak namačkaní, že v zatáčkách člověk ani neměl kam padat. Musím dodat, že v tom autobuse byli asi jen tři místní a na nás „zvláštně vypadající 100% nepražáky“ se dívali jako na nové exponáty v ZOO. No, po úspěšném absolvování dopravy nás čekal malinký výšlap do malinkého kopečku. Že mi to ale s tou krosnou dalo zabrat. Snažila jsem se přesvědčit Nien, že se budu tvářit jako zavazadlo ať mě nahoru vytáhne, ale nechtěla:) Konečně jsme stáli před Buďánkou. Před vchodem už byl obrovský dav…no zas tak velký nebyl, ale to čekání, než jsme se dostaly na řadu, bylo dlouhé a útrpné:) Když už jsem to ani nečekala, ocitla jsem se uvnitř školy.(Ve skutečnosti jsem se tam procpala po vzoru jiných). Někteří už měli svou osvědčenou taktiku. Například jeden zúčastněný začal vydávat prazvláštní zvuky a všichni se koukali co to je za zvuk a on mezitím úplně klidně prošel dveřmi. Uvnitř přišlo zase další čekání. Od stolečku, kde se platilo vstupné se ozvalo, že všichni po M jsou v první řadě, všichni od N v řadě druhé…no já si nebyla jistá jak to s tím M a N vlastně je, protože jsem příliš nerozuměla. Ale chytráci, moji kolegové studenti Luffa a Balder, mi poradili. …ehm ehm, poradili, když už jsem před sebou měla jen dva lidi, zase se od stolečku ozvalo: „lidi do L sem, od M do druhé řady…“ „že já se nepřihlásila pod normálním jménem, ale pod přezdívkou,“ vyčítala jsem si. Zrovna jsem musela být to předělové M. Tak jsem se vydala do druhé řady. Uviděla jsem tam Nien a nepozorovaně jsem vplula do davu za ní:) Byla už taky skoro na řadě. Ha, ale pak to přišlo. Slečně se seznamem jmen jsem říkala své jméno. Minea Re Harmachet, když se řekne nahlas, zní pomalu jako nějaká kletba…s takovým jménem mě slečna samozřejmě nemohla najít. Ale nevzdávala se, párkrát přejela papíry s písmenem M a nakonec mě tam někde našla. Uf, konečně i já jsem byla připravená vyrazit do našich tříd. Balder se zřejmě nemohl dívat na to, jak se potýkám se svou krosnou a raději mi ji do druhého patra vynesl sám:). Nahoře jsme se nějak rozložily a odpočívaly. Později jsme se chtěly vrhnout do víru programu, ale nedařilo se nám nic najít…sem tam byly nějaké šipky, ale spíš bych uvítala nějakou orientační mapku, jako loni. Samozřejmě jsme se snažily i doptat, ale marně. Takže jsme si jakž takž obešly školu, obzvláště suterén a nakonec se sebraly a že se půjdem projít. Kris nám dělal průvodce. Jeli jsme až do centra. Mrkli jsme se na orloj a prošli přes Karlův most…vraceli jsme se kulturně naladěni a samozřejmě jsme skončili v hospodě, kde to ovšem moc „kulturně“ nevypadalo. Potkali jsme tam další bradavické,kteří postupně odcházeli až v hospodě zůstala jen naše slavná trojka:) … Původně jsme už taky chtěly jít, ale když jsme vyšly ven, všimly jsme si, že hned vedle je další hospoda, která se zdála být mnohem příjemnější…takže jsme zase skočily vevnitř. No, bylo to tam fajn a záchody tam měli ve skříni:), ale pak se tam k nám přitočil nějaký holohlavec…pan plachý…tvrdil o sobě, jak strašně je plachý…a stihl nám o sobě říct snad všechno. Ale tak výhoda byla, že nás aspoň dovezl ke škole:) A vlastně za nás i něco zaplatil..:).Vrátily jsme se někdy kolem dvou ráno. Všude bylo ještě plno lidí, jen v té naší třídě se už všichni uchylovali ke spánku. No co, tak jsme si řekly, že půjdeme spát taky. Lufinka šla ještě ven, že se potřebuje projít, protože toho vypila víc a náš doprovod nechtěla. Šly jsme si s Nien vyčistit zuby a když jsme se vracely, bylo už ve třídě zhasnuto. Statečně jsem se vydala do té tmy, na krok jsem neviděla. Nien jsem měla v závěsu. Najednou jsem si vzpomněla, že by mi teď v cestě měla stát židle, kterou jsem tam dala, když jsem si chystala spacák. Chtěla jsem tu židli překročit. Udělala jsem dlooouhý krok a…a trefila jsem se přímo mezi opěradlo a sedátko židle, noha mi tím prostorem pěkně projela a narazila mi na židli stojící vedle, nohy se mi začaly automaticky rozjíždět a já se začala kácet. Ještě že tam za mnou byla ta Nien. Ta mě chytila, vyrovnala a držela, dokud jsem si nohu ze židle nevypletla ven. Pak už jsem šla opravdu spát.

První věta, kterou jsem další den slyšela, byla: „Už nespi, mě se už nechce spát.“ To byla Nien, byla po ránu hodně vtipná. Jen jsem se na ni koukla a raději více zalezla do spacáku. Další slova tohoto rána přišla po chvíli, když jsem se probrala. „Nekopal jsem tě do hlavy? Jestli jo, tak se omlouvám.“ To byl, tuším, pan profesor Ross. Omluva byla naštěstí zbytečná, nikdo mě nekopal. Později jsem měla premiéru v převlékání ve spacáku. A musím říct: „nic moc.“ Prozkoumaly jsme u snídaně program a dohodly se, na co vlastně půjdeme…Teď si nějak nemůžu vzpomenout, jestli jsme si opravdu nic nevybraly nebo jestli jsme to zase nenašly, ale skončily jsme na deskovkách. Ponořily jsme se do tajů Vikingů. Byla to jedna z těch lepších her, co jsme hrály…ehm, nebo se pokoušely hrát. Např. tajemství FBI mi zůstává nadále neodhaleno…nebo nějaká kozí hra…smysl mi unikal. Ha, ale co takové Želví závody, sice jsme to nehrály, ale obdivovaly jsme herní plán o deseti polích snad pokaždé, co se hra vyskytla v naší blízkosti. U her jsme strávily snad celé dopoledne. Pak jsme měly přestávku, kterou jsme vyplnily obědem…no obědem, šly jsme si vystát třičtvrtěhodinovou frontu u „bufetu“. Sezobly jsme to málo, co jsme si odtamtud odnesly a vydaly se za programem. Nien si cestou koupila Hobity, takže jsme se vrátily na naše patro a hned se je pokoušely vyzkoušet…moc to nešlo, nikdo nechtěl hrát, jen poker…no ale zrovna byl čas na přednášku o flákologii, tak jsme odsunuly hobity na později a šly si rozšiřovat obzory. Pak jsme chtěly jít na nějaké divadlo, ale zase jsme ho nenašly, asi jsme se ptaly na nesprávných místech. Takže jsme se opět vrhly na hry. Propašovaly jsme si některé nahoru a hrály tam. Během našeho hraní přišel Nienin kamarád Vávra. Ten nám vysvětlil Hobity. A jelikož to byl nový člověk, tak jsem z něj byla zase nervózní, což se projevilo při hře. Já byla tak zmatená, že jsem se opět jevila jako hloupoučká husička, co nepochopí ani takovou jednoduchou hru jako jsou Hobiti:) Nakonec jsem vyhrála, nevím jak, ale vyhrála:) Vávra pak, jako správný hobit, odešel za jídlem a my se přesunuly dolů do herny. A tam jsme hrály a hrály a hrály. Pak přišla havraspárská schůze. Řešili se tam důůůležité věci. Na mě to všichni brali až moc vážně, přece jenom jde o virtuální svět, ve kterém, podle mě, člověk nemůže trávit všechen volný čas. Když byl konec schůze, šly jsme zase na deskovky a opět jsme hrály, hrály a hrály. Dokud nepřišel čas na slavnostní zahájení večera v Hogwarts. Tam jsme se šly s Luffinkou podívat. Nien, jako mudla, zůstala u her. Šlo o vyhlášení OVCÍ, vůbec prvních na škole. To bylo v podstatě všechno a pak byl ples. To jsme s Lufinkou zase rychle utíkaly za Nien. Ta si našla společnost a čekali na nás s carcasone. Uprostřed hry jsme se šly podívat na andorskou fireshow. Bylo to hezké, jen tam na mě bylo až zbytečně moc „plivačů“. Já mám raději ty „točaře“:) …Když se zdálo, že točaři už nebudou, jen plivači, šly jsme zpátky za našimi spoluhráči, jelikož jsme jim slíbily, že je naučíme osadníky. Ale stihli jsme tak akorát dohrát to carcasone. Pak utíkali na Kačery. My jsme se pustily do Poštovního kurýra…tentokrát jsme s Nien nechaly pravidla prostudovat Luffinku a šly jsme si koupit čaj. Zase jsme čekaly v dlouhé řadě. Uprostřed čekání jsem si říkala, že zajdu za Lufinkou, když tam sedí tak sama, že Nien to v té frontě sama zvládne. Příšla jsem k našemu stolečku a koukám, Luffinka sedí o stůl dál. Hrála nějakou karetní hru, já jsem si nejdřív myslela, že to byla Citadela. Tak jsem ji jen pozdravila a šla dělat zase společnost Nien v řadě:) Když už jsme se vrátily i s čajem, Lufinka stále ještě hrála. Ale jaké to bylo překvapení, když jsme zjistily, že to nehraje Citadelu, ale jakousi hru v angličtině:) …Luffinka a angličtina, ehm noooo…ale tak hru zvládla:) Vrátila se k nám a kurýrovi. Snažily jsme se nějak prokousat pravidly. Naštěstí šel kolem Jindra. Asi jsme vypadaly hodně zoufale, že se u nás zastavil, a i když Poštovního kurýra taky nikdy nehrál, vrhl se na čtení pravidel a hned se nám to snažil srozumitelně vysvětlit. Nakonec to byla celkem dobrá hra. Vyhrála Lufinka, sice té hře nakonec nerozuměla, ale vyhrála. Asi něco jako já u Hobitů:) Pak přišla konečně řada na moji oblíbenou Citadelu:)už jsem se začínala bát, že se jí nedočkám:) Během ní se na nás přišel podívat Kris, ale hrát nechtěl. Byl tak ospalý, že z něj byla skoro chodící mrtvola:) Zřejmě tou radostí z Citadely se stalo, že jsem vyhrála:)…když sebou nemá Nien Ondru, vyhrávám i já často:)…no, to už ale bylo po třetí hodině a všichni jsme už zívali. Tak jsme se zvedly, rozloučily se s Jindrou a šly spát. Kupodivu se v naší noclehárně ještě svítilo. Zdálo se, že i tam probíhala jakási schůze. No ale ke spánku se ukládalo čím dál více lidí a tak skončili a pěkně se šlo v naší třídě na kutě:)

Pak přišla na řadu neděle a náš odjezd. Chtěly jsme vstávat v osm, protože Lufinka chtěla odjíždět už v deset. Prý, kdo se první vzbudí, tak probudí ostatní…takže jsme samozřejmě zaspaly:) Další vlak jel až ve dvě. Musím se přiznat, že jsem byla celkem ráda, že jsme zaspaly a nemusíme proto spěchat. Pobalila jsem se a posnídala ve společnosti Abriho. Čas mi rychle utíkal a najednou na mě Nien s Lufinkou houkly, že by už šly. Bylo sice teprve dvanáct, ale vzhledem k tomu, že jsme nevěděly jak se dostat na nádraží, bylo vhodné vyjít dřív. Někteří totiž odjížděli moc brzo nebo moc pozdě, takže jsme neměly domluvený doprovod na nádraží. Takže jsme se pobraly, Abri byl tak hodný, že mi vzal krosnu. Zase jsem se s tím nemusela tahat:) Rozloučily jsme se s těmi, kteří ještě zůstávali a vyšli. Když jsme před Buďánkou vybalily na Abriho, že potřebujeme, aby nám popsal jak se dostat na hlavní nádraží, rozhodl se, že nás tam raději doprovodí. Kvůli Lufinky jsme místo metrem jeli tramvají. Moje záda se celou dobu usmívala, neboť stále nemusela tahat krosnu:) Když jsme se dostali na nádraží, měli jsme ještě spoustu času a tak jsme šli na kafe. Obdržela jsem sváteční rakvičky. Byly moc dobré:) Ráno jsem ještě od Nien k svátku obdržela Saturnina jako seriál, heč:) To jsem si jen tak vzpomněla. Za chvíli se s námi Abri rozloučil a naše trojka zase zůstala sama:) Sešly jsme dolů na nádraží, sedly si na lavičku a už jen čekaly na vlak. Ve vlaku se nám naštěstí podařilo zabrat kupéčko. Našli si nás tam i ostatní bradavičtí jedoucí našim směrem. Dokodrcaly jsme se až do Ostravy. Při vystupování se mi podařilo připíchnout karimatkou nějakého chlapce, co stál v chodbičce. No já jsem nemohla za to, že tam postával, když vystupovali lidi. Měla jsem na krosně přidělanou karimatku tak jsem byla trochu širší. Nedošlo mi, že bych se tam nemusela vejít. Prostě jsem šla a šla a najednou jsem se nemohla pohnout. Snažila jsem se vyprostit, ale nešlo mi to. Naštěstí, to že jsem za sebou slyšela Nienin a Lufinčin smích mi dodalo sil a podařilo se mi vytrhnout z toho těsného místa. Chtěla jsem se chlapci omluvit, ale v té chodbičce jsem se nemohla ani vytočit:) Chlapec se prý tvářil hrozně překvapeně. Ještě aby ne, to že vás někdo přišpendlí k oknu a vy se nemůžete nadechnout, protože máte v břiše nacpanou karimatku, se nestává každý den. Na Svinově se rozloučil i náš zbytek a já pokračovala do Havířova už sama.

Tohle byl můj čistě subjektivní Pragocon:) I když byl celý v duchu deskovek stejně se mi domů nechtělo. Příští dny jsem pak celou dobu vyhlížela, odkud se vynoří lidé v pláštích a kostýmech, ale všude kolem mě byli už jen obyčejní lidi. Nemohla jsem si zvyknout, že už jsem zase doma. Tak moc se mi odtamtud nechtělo. I přesto, že se mi loňský pragocon zdál mnohem lepší, nevzdávám to a příště jedu zas:)

Nechť vzkvétá armáda P. T., odštěpenecká frakce odštěpenecké frakce a armáda S. R., odštěpenecká frakce odštěpenecké frakce odštěpenecké frakce. Sláva kočkomilům.