bééé

Nesmím zapomenout zmínit, že jsem tady viděla Lucinčí dítě. Mají ho vystavené v muzeu. Je to fakt unikát. Na obrázku je jasně vidět, co vznikne, když se spojí Ovec a Kudrnáč:)))

když nevíš co, tak plav...

Minulý týden (nebo už možná předminulý) jsem se taky vydala poprvé na bazén. Nakonec jsme se tam sešli skoro všichni z Erasmu. Byla jsem dvakrát zabitá a dvakrát koupená. Taky mě se podařilo někoho zabít i koupit (prostě zase hry)… V jednu chvíli jsem byla dokonce úúúplně sama v celém bazénu. Sice asi jen na patnáct vteřin, ale i to se počítá:)Ta hodinka a půl, na kterou máme vyhrazený bazén nakonec utekla docela rychle. Přišla jsem domů a rozvěsila si po pokoji mokré věci, aby uschly. Když jsem se za nějaký čas do pokoje vrátila, byla tu cítit spálenina. Tak jsem šla za nosem a pátrala, co to může být. Nečekaně, moje plavky na topení. Už začínaly měnit barvu:) Tady se mi fakt daří:) Teď už jen doufám, že se mi plavky hned při příštím použití nerozpadnou:)...Měla bych přestat chodit na bazén...

Dance

V rámci prezentace vlastní země tady máme i blok My dance. Každý si připraví nějaký tradiční národní tanec a učí to ostatní. Už máme za sebou polonézu z Polska, tanec z Belgie, USA a Španělska. Ten polský tanec byl trochu nudný. Za to Belgie byla super. Zatím to nejlepší co jsme se učili. USA…no co na to říct…děs a hrůza?...no spíše to bylo směšné. (Ve slabé chvíli, to možná pár vyvoleným ukážu) Fakt je, že jsem se u toho dost bavila. Sabotovala jsem to a smála se ostatním:) Samozřejmě jsem nebyla jediná:) …po tomhle fiasku jsem se těšila na Španělsko. Jenže, slečna španělka to trochu nezvládla. Tanec si vybrala náročný a ani ona si nebyla úplně jista kroky. Nakonec z toho zase nikdo nic neměl a všichni jsme byli rádi, že už to skončilo. Zítra mě čeká tanec z Palestiny, tak jsem zvědavá. Tentokrát to snad bude lepší…

...ryba...

A abych neodbočovala, zmíním zase jídlo. Blížila se středa a středa je přeci den české kuchyně:)..Tentokrát jsme pozvali Annu a Anisu. Radim si vymyslel rizoto. Tak jsme naklusali do obchodu pro suroviny…no problém byl s masem. Kuřecí nikde, takže jsme museli do druhého obchodu. Tam něco z kuřete sice bylo, ale cena bylo drsná. Radim se rizota nechtěl vzdát, tak přišel na to, že klidně můžeme vzít rybu…Do rizota rybu??...fakt ty ryby nemusím a tenhle zážitek mě opět vede k tomu, že jim nejspíš nepříjdu na chuť. Výsledek nebyl nakonec tak strašný jak jsem čekala, ale stejně, nic moc. Už u přípravy jsem si přála, aby holky zapomněli přijít (jelikož o večeři jsme jim říkali už před týdnem) A kupodivu se tak stalo:) Radim uznal, že s tímhle výsledkem jim raději volat a připomínat večeři nebudeme:) Takže jsme zasedli ke stolu jen my dva. Žvýkala jsem rybí rizoto a vzpomínala na „hamburgerové karbanátky“ (což byla taky pěkně nechutná věc, ale výsledek byl nad očekávání)…takže na středeční večeři bylo nakonec nejlepší pivo:)

Jídlo? Kdepak..

Konečně se nám ozvala naše host family. Měli jsme přijít v neděli ve 12. S Radimem jsme si oba spokojeností zamnuli ruce. Bude oběd zdarma:) Navíc jsem předchozí večer dostala pozvání od místního autobusáka na večeři. Zase jídlo zdarma:) A jelikož jsem sebou mohla vzít další čtyři lidi, bylo jasné, že Radim jde taky…nj, chudí češi. Takže to vypadalo na dost dobrou neděli. Ve 12 jsme se dostavili, já, radim a jacob na domluvené místo, kde nás čekala taková babička. Zavedla nás do svého domu, kde už na nás čekal její manžel. Byli moc milí a znali Českou republiku. Mají tam nějaké přátele a často tam jezdí. Dostali jsme čaj a nějaký zákusek…oběd se nekonal. Zdrželi jsme se tam pár hodin, takže nejen, že nebyl oběd, ale navíc jsme i prošvihli čas, do kdy jsme měli autobusákovi dát vědět, aby nás vyzvedl…smolný den..

koncert

Byla jsem na nějakém norském ska. Můj první norwiegan koncert:) Taky jsem se dostala pod podium, že jako budu s ostatními poskakovat. Ale místo toho následovalo zklamání. Vždyť já nemohla ani pořádně zvednout nohy, jak mám těžké boty. Najednou se dav pohnul a smýknul mnou někam pryč od erasmáků. Chtěla jsem jít zpátky, ale…nešlo to (už zase!)…Já byla přilepená! Stála jsem tam a nemohla pohnout ani jednou nohou. Zahlídla jsem, že se na zemi něco leskne, ale co to bylo, to fakt netuším. Rozhodně to bylo lepší než všechny lepidla, co znám. Drželo mě to na místě. Najednou se vedle mě ozvalo „smile“. ( Je pravda, že jsem byla naštvaná a překvapená zároveň, takže můj výraz tomu nejspíš odpovídal) Byl to Jacob, já mu chtěla říct, že nemůžu z místa, ale už byl zase pryč. Za chvíli se přede mnou opět ozvalo „smile“. A hned byl zase pryč. Já už začínala zuřit. Jak se mám asi usmívat, když jsem přilepená!...A najednou, rána do zad (zase se pohnul dav) a hned jsem byla o půl metru dál. Konečně jsem byla odlepenááá. Co na tom, že mi díky tomu nějaký pán slil celou pravou ruku pivem, hlavně, že jsem už nebyla lepka:)

Fotky z knihovny

Knihovna

Takže jsem slíbila Verunce napsat něco o knihovně. Byla jsem z ní úplně nadšená. Z takového pohledu jsem knihovnu ještě nezažila:) Pro Kvíkvu to nejspíš nebude nic nového, ale já jsem teda koukala. Takže, Národní knihovna má dvě pobočky. Jednu tady v Mo i Raně a druhou v Oslu. Skladují tady všechno, co kdy v Norsku vyšlo. Takže až budu spisovatelkou:) musí mi něco vyjít v Norsku, protože knihovna si koupí hned sedm kusů:) Chtějí co nejvíce materiálu zpřístupnit veřejnosti a tak se snaží všechno dát do elektronické podoby. Proto tolik výtisků, dost se toho zničí třeba při skenování… V knihovně mají i malé kino, kde se zaměstnanci po práci mohou dívat na filmy (které knihovna taky skladuje, a prý tam mají většinu toho,co kdy bylo natočeno). Do knihovny může přijít kdokoliv a říct si o puštění nějakého filmu, ale pouze pokud se prokáže, že danou oblast zkoumá nebo studuje. Pouhý zájem nestačí. Takže teoreticky tam může každý, ale prakticky se tam dostane málo kdo:) A protože tam těch materiálů mají tolik, musí mít dost prostoru na jejich skladování. Tady to vyřešili tak, že hloubí tunely do skály a dělají skladovací prostory v nich. Mají v nich materiály, které se často nepotřebují…jako ty filmy a noviny třeba…Vchod do těchto skladů vypadá jako nějaký bunkr a pak se jde dlouhým tunelem k dalším bezpečnostním dveřím, a za těmi už jsou skladované materiály. Hned vedle byla obří díra, kterou hloubí někdy od roku 1998, aby měli kam dávat další materiály. Další sklady mají normálně uvnitř budovy knihovny. Museli jsme jít asi přes čtyři patra abychom vyšli nahoru a mohli se dívat svrchu, jak to funguje. No Všude plno šuplíčků…teda šuplíčků, bylo to tak obří a čím to bylo dál tím to bylo menší a menší…pomalu jsem nedohlídla nakonec ani na dno:). Dělalo to dost hluk, pořád tam po pásech jezdily přihrádky s knihama, pak zas stroje, které přihrádky vyzvedávaly a dávaly do správných regálů..Bylo to dost působivé. No, nejstarší tištěnou knihu, kterou tam mají je z roku 1446. Skladují tady fakt všechno, včetně takových hloupostí jako plakáty a různé letáky…Na víc informací si teď honem nevzpomenu tak přidám aspoň fotky:)

Erasmáci:)

Úplně jsem zapomněla ukázat moje nynější spolužáky. Vezmu to hezky zleva od stojících. Zacharya (Súdán), Sam (Aliaška), Thordis (učitelka, Norsko), Marta (Polsko), Amer (Súdán), Zuza (Polsko), Jakub (Polsko), Anisa (Dánsko), Anna (Belgie), Rasha (Palestina..ale tím si nejsem jistá). A teď spodní řada, zase zleva. Marit (Norsko), Julia (Maďarsko), Ildiko (Maďarsko), Radim (Česká rep.), Já, Pieter (Belgie)...ještě na fotce chybí Lorena ze Španělska.

Víkend v Nesně

A zase byla sobota a já měla radost, že toho tolik udělám. Neudělala jsem samozřejmě nic:) Najednou jsem měla trochu volného času, tak jsem jen odpočívala a nic jiného se mi nechtělo:) Odpoledne jsem se byla projít se Strašpytlíkem. Obešly jsme půl Nesny z jedné strany:) Došli jsme k přístavu a dokonce jsme byli i na norské pláži a sbírali mušle:)) Cestou jsme vyzkoušeli takové ty jejich „sáně“, na kterých se jezdí jako na koloběžce. Chvíli mě Strašpytlík dokonce vezl:) Když jsme se vrátili, vařila se večeře a já pak spokojeně zasedla k noťasu, že už se ani nehnu a napíšu něco na blog. Pustila jsem se do psaní. Byla jsem pilná:) Jenže pak se z chodby ozval hluk, přišla Marta s Jacobem. Že je u Ingrid zase party, že máme jít taky. Tak jsem pobrala piva z ledničky a šla jsem. Připojila se ke mně jenom Julia, Radim s Ildiko už spali. Nakonec jsem byla ráda, že jsem šla. Většinu času jsem strávila ve společnosti Marty, (snažím se s ní mluvit pořád anglicky, přeci jen se potřebuju učit angličtinu a ne polštinu) Julie nebo Ingrid, která mi dokonce zpívala norskou hymnu:) Dokonce jsem i tančila:)…tedy spíš jsem se tak různě vlnila:) (měla jsem průpravu z drama, když jsem tenhle týden hrála tanečnici:)) Zvládla jsem i „společenský“ tanec se Samem:)…Časem se lidi začali vytrácet a zbyli tam jen tři, včetně domácí Ingrid, tak jsem už šla taky. Byl to fajn večer

Music

V pátek jsme měli poprvé music. Měla jsem z toho dost strach, ale nakonec to bylo báječné. Music jsme měli od 10 do 13.30 a uteklo to fakt rychle. Učitel je super a já nakonec zpívala i bubnovala:) Až jsem byla sama překvapená. Byla to jen nějaká africká píseň, ale když jsme všichni zpívali a hráli na bonga, znělo to doost dobře:) A normálně se teším na další hodinu:)

Další týden

Tenhle týden byl dost náročný. Pořád škola a ty anglické texty…Vůbec jsem neměla na nic čas. Ráno do školy, o půl sedmé večer zpátky a ještě mě čekalo překládání tří textů, každý o dvaceti stránkách a další den to samé…děs…Zase ve středu jsme stihly udělat večer s českou kuchyní. Tentokrát jen pro naše spolubydlící maďarky. Zase jim chutnalo:) Ve čtvrtek jsem jeli brzo ráno do Mo i Rany. Šli jsme na dvě divadelní představení (v norštině!), prohlídku města,do Národní knihovny (ta byla fakt super, o tom ještě napíšu), pak další muzeum(kde jsem si vyzkoušela něco plést, mělo to něco společného se sítěmi, ale fakt nevím co přesně to bylo:), a společná večeře (kuřecí maso se norsky řekne kylling, takže jsem si připadala, jako bych si objednávala vraždu:)) a pak bowling. Nakonec jsme ještě asi 40 minut čekali na nádraží na autobus zpátky. Ten jel chvíli před jedenáctou večer…to už jsme byli všichni tak unavení, že v autobuse to každý zabalil a spal. Tak se taky stalo, že jsme zapomněli vystoupit, kde jsme měli a museli pak ještě šlapat domů pěšky. Tady mají takový zvláštní systém zastávek, že pokud člověk někde chce vystoupit, musí si zazvonit na řidiče. Pokud nezazvoní jede autobus pořád plynule dál.. Naštěstí se někdo probral brzy, takže jsme to zase tak daleko neměli:)

Norwiegan party

První sobotu byla uvítací party. Byla tam spousta lidí a zase si nepamatuju žádná jména. Tyhle večery jsou, ale fakt dobré pro moji angličtinu. Mám dojem, že po pár panácích rozumím, i když neznám slovíčka:) Dostala jsem jakési pití…byl to děs, jak mám ráda ty lepidla, tak tohle bylo moc i na mě…chutnalo to jako pendrek, ale co víc, ono se to pije teplé!! bleee..jednou mi to úplně stačilo. Ještě že jsem sebou měla svoji becherovku:) večer to byl docela zábavný a to i přesto, že vytáhli karaoke…naštěstí se mi dařilo tomu vyhnout:) Taky jsem tam potkala Norwiegan pig:) (jak mu s Radimem prezdíváme)…byl stejně objemný, stejná barva a stejně holá hlava:-D...prostě takový pašík:)) Ale byla jsem dost unavená, tak jsem to celkem brzo zabalila

Drama

Kupodivu musím říct, že mě tady drama docela baví. I když taky hrajeme i hry, jako v našem drama, ale tady je to tak nějak lepší. Možná to je tou skupinou lidí, možná učitelkou, kdo ví…při jedné hře se mi podařilo sebou prásknout o zem. Samozřejmě zase jsem z toho celá modrá. Nicméně i s mým pádem, jsem pro naši skupinku dokázala získat bod:) Musím se pochválit, asi jako jediné se mi podařilo získat ten bod nad Pietrem, který chytil každého, proti komu šel…krom teda mě. Jsem prostě dobrá:)…i když modrá

Polární záře

A úplně jsem zapomněla!! Ve středu jsem poprvé viděla polární záři. Volal nám Sam, ať se kouknem z okna, že tam je…a ona tam fakt byla!…sice taková malinká a světlá, nebyla zelená, jak jsem si vždycky myslela…ale prostě viděla jsem polární záři:)

Česká večeře

Ve středu jsme šli do místního muzea. Měli tam zajímavé věci…plno vycpaných ptáků:) loďku, staré noční košile a boty:)…a spoustu dalších hloupostí:) Pak se šlo zpět do školy a měli jsme norštinu…hrozný jazyk, zní to jako němčina, ale když se to píše, je to podobné angličtině. Odpoledne jsme si s Radimem rozdělili úkoly. Já šla za polákama, on za španělkou. Každý jsme šli zúročit semestr daného jazyka:) Lorena k večeru přišla na čaj a polky měly přijít večer. Dělali jsme „guláš“:)…takový ten táborový:) plno brambor, všech možných párků a česnek…spousta česneku. Lorena na večeři nezůstala a tak bylo přítomno jen Polsko, Maďarsko a slavná Česká republika:) Taky jsme hráli Švábí salát, hráli jsme to v angličtině, tak jsem někdy sama měla problém, jak se zrovna která zelenina řekne…no ale samozřejmě, jak se dalo čekat, všechny hry jsem vyhrála…klasika, až to začíná být nudné…snad jednou taky poznám, jaké ty prohry jsou:)

1. školní den:)

První den nebyl nijak náročný. Vysvětlili nám kde co je, jak co funguje…teda ne, že bych rozuměla úplně všemu, co říkali, ale dalo se to… Přišli se nám představit jednotliví učitelé, kteří nás budou učit Taky jsem se musela představovat, v angličtině, a to byla za ty dva dny asi má nejdelší řeč:)…jen vysvětlit můj obor mi zabralo čtyři věty:) dostali jsme seznam literatury na dvě strany, co si musíme přečíst a pak nás čekal společný oběd v místní „menze“. Vypadá to spíš jako nějaká restaurace s delšími stoly, ne jako u nás. No ale k jídlu byla ryba…než jsem odjela do Norska, říkala jsem si, třeba se tu naučím jíst ryby…ale po tom společném obědě mi bylo jasné, že nenaučím…Ta ryba tolik smrděla, sice jsem se překonala a snědla to, ale to jen díky salátu a bagetám co byly k tomu. Na večer jsem byla pozvaná do domku Polska a Belgie, ale zapomněla jsem na to…klasika:)..

Nesna

Kolem 6 jsme byli v Nesně. Autobus stál hned u našich domků. Museli jsme jen najít ten správný. Jakmile jsme se objevili před domkem, vyběhly ven dvě maďarky a vítali nás. Uvedli nás do domu a za chvíli přiběhli i ostatní nynější spolužáci. Klasicky jsme byli zase poslední:)

Mo i Rana

Před sedmou ráno jsme dorazili do Mo i Rany. Ti lidi vždycky tak divně koukají, když sbíráme všechny ty naše zavazadla. No ale dostali jsme se ven a zase nás čekalo čekání. Tentokrát na Evu Payerl, naši mezinárodní koordinátorku. Asi za třičtvrtě hodiny se ukázala se svým mini autíčkem. Kupodivu se tam podařilo naše věci naskládat všechny. A jeli jsme k ní domů. Protože byla neděle, autobusy nejezdily a my museli čekat až do 4 odpoledne. Cestou k Evě jsem viděla první dva soby, nebo losy? (Nevím, kteří jsou kteří:) Cestou autobusem do Nesny pak další tři:)

Trondheim

Letiště jsme našli v pohodě, trochu jsme se motali přímo na letišti, než jsme našli, kam přesně máme jít. Trochu jsem při kontrole pípala, ale všechno bylo v klidu. V letadle jsem teda nerozuměla z angličtiny skoro vůbec nic. Ten pán tak huhňal, že to nešlo… Letadlo dorazilo do Trondheimu na čas. Koukala jsem na nory a musela uznat, že jsou to magoři…všude vítr a sníh a oni se v tom brodí v converskách…zimní bundy jsme tam měli snad jen my s Radimem a důchodci:) …taky jsme se nevyhnuli kontrole na letišti. Všichni si vesele procházeli, jen nás zase museli zastavit. „Celník“ si nás vzal stranou a my museli znovu ukazovat pasy a odpovídat na dotazy. To byl nejspíše náš první rozhovor v angličtině. Evidentně úspěšný, když nás pustili dál:) Pak přišel problém. Potřebovali jsme se z letiště dostat do centra, k vlakovému nadraží. Radim se toho statečně ujal a šel se vyptávat, zatímco já jsem hlídala zavazadla. Nakonec jsme se nějak dostali k nádraží. Teď už nás čekalo jen čekání…něco kolem 10 hodin na to než nám pojede vlak. Chodili jsme různě po Trondheimu, hezké město. Bylo to moooc dlouhé, ke konci jsem na nádraží už usínala. Byla jsem šťastná jak blecha, když nám konečně přijel vlak. Naskládali jsme se do něj, našli svá zamluvená místa, zkontrolovala nás průvodčí a dostali jsme vlakový balíček:) Byla v něm deka, nafukovací polštářek, „škraboška“ na spaní a špunty do uší. Nejdřív jsem si říkala, na co špunty, vždyť ten zvuk vlaku většinou lidi uspává. Ale jakmile Radim usnul, bylo mi jasné, proč je do balíčku dávají:) Chrápal přes celý vagón a já vážně uvažovala, že špunty použiju:)

Brno

Na nástupiště pro mě přišly lucinky. Statečně mi přenášely zavazadlo. A musím říct, že to zvládaly snad nejlíp ze všech ostatních nosičů:) Kolem osmé večer jsem byla u Lucinek doma. Byla to moje první návštěva u nich. Potřebovala jsem ještě nějak zredukovat ta dvě kila navíc, tak jsem Becherovku přelila do litrové plastové lahve a skleněnou vyhodila. Navíc jsme z tašky vytahala všechno možné, co jsem si mohla navlíknout na sebe. Říkala jsem si, že stejně je zima. Pak jsem dostala dobrou večeři a šla spát. Vstávala jsem kolem 4 ráno a Lucinky se mnou. Zavedly mě na zastávku a pak už jsem jen čekala na odvoz. Přijel Radim s bratrem. Nabrali mě a jelo se do Prahy.

Cesta s babičkou

Přestupovala jsem v Ostravě, kde na mě měla čekat Verunka. Když vlak zastavil, ploužila jsem se uličkou,abych mohla vystoupit. Zahlídl mě průvodčí a přispěchal mi na pomoc:)..neodpustil si „vtipnou“ připomínku, že v té tašce snad převážím babičku. Popadl to mé zavazadlo, hned se pod ním prohnul a napnuly se mu svaly v obličeji:) ..takovou váhu asi opravdu nečekal:) Úspěšně jsem se dostala z vlaku a hned u mě byla Verunka, aby mi se zavazadlem dál pomohla v mé úspěšné cestě. No vlak do Brna mi samozřejmě ujel:) Vyjít ty schody se nám nepodařilo včas, ani když jsme na tu tašku byly dvě:)(pitomé hlavní nádraží..) Takže jsem čekala hodinu na další vlak a loučila se s Verunkou. Když přišel čas, ploužily jsme se s Verunkou na nástupiště. Vlak přijel a došlo na nejtěžší část, nasoukat se co nejrychleji do vlaku. Takže já vylezla na schůdky a verunka mi zezdola podávala zavazadlo. Nějak jsme se ale zasekly a nemohly se pohnout, když už jsem to viděla černě a začala se naklánět, pod tíhou tašky, ven z vlaku, přiskočil k nám nějaký chlapec a sám mi tašku naložil. Měla jsem štěstí:) dokonce jsem našla poblíž dveří i prázdné kupečko. Nasoukala jsem tašku „s babičkou“ pod okno a spokojeně si sedla. Na příštích zastávkách si ke mně přisedali lidé. Nakonec nastoupil jeden pán, divil se, proč mám svou tašku na zemi. Tak jsem mu vysvětlovala, že je těžká na to abych ji tam uzvedla. Pán nelenil a nabídl se, že mi ji nahoru vyzvedne. Upozorňovala jsem ho, že taška je opravdu težká, ale on néé. Prostě mi ji tam nahoru musel dát. Taky se u toho pěkně zapotil. Jakmile ji nadzvedl, hned se mu změnil výraz ve tváři. S obtížemi si nahodil tašku na ruce, když se najednou prolomil v kolenou a začal klesat dozadu, pod tíhou zavazadla. Je mi záhadou, jak to nakonec vybral, ale narovnal se a taška skončila úspěšně v přihrádce na zavazadla:) Celá cesta do Brna pak probíhala klidně, pokud nepočítám, že tomu ochotnému pánovi spadla na hlavu jeho taška:)..ukázalo se, že v ní měl zásobu lahváčů:)…hezky to při dopadu cinkalo… Tak jsem úspěšně dojela do Brna, z vlaku mi opět pomohl onen pán, dokonce mi tašku nesl přes nástupiště k lavičce, abych si mohla sednout, než pro mě někdo příjde. Tak jsem skončila v Brně i s babičkou:)

Začátek

V pátek 13. Jsem nashromáždila všechny věci a začala je znovu přeskladávat, aby se mi vešly do tašky. Kupodivu to pořád nešlo. Takže jsem ještě rychle letěla na nákup. Ve sportu jsem koupila novou tašku a hned zase zpátky domů, znovu balit. Nakonec jsem vyřadila polovinu jídla a sandálky a taška šla zázračně zavřít:)…s váhou to bylo sice horší, přetáhla jsem to o dva kila a doufala, že na letišti nebude problém. Pak jsem se už jen stačila naobědvat a vzhůru na vlak. Vlak naštěstí vyjížděl z Havířova tak tam stál dost dlouho na to, abych se byla schopná s tou 22-ti kilovou taškou nasoukat a dokonce si sednout. Vlak se po chvíli rozjel a já se pohledem loučila s Havířovem. Pak přišel průvodčí, tak jsem mu dala lístek a In-kartu…a najednou slyším jak průvodčí říká „lepší“. Já si nejdřív myslela, že mi radí jak jezdit ještě výhodněji, ale on mi přál k narozeninám! (Tak moc se zkvalitňují služby Českých drah:))